Strach Temno Hrůza Katastrofy

Bojíte se v kině rádi a dáváte přednost hrůze spíše psychologicky nuancované a zvolna gradující než založené na šoku a litrech krve? Pokud ano, neměl by vás zklamat film Kruh (2002), který na základě stejnojmenné knihy japonského spisovatele Koji Suzukiho (1989) a její filmové adaptace (Ringu, 1998, r. Hideo Nakata) natočil režisér Gore Verbinski. Zmiňované předlohy jsou u nás zatím neznámé, o to bezprostředněji budeme vnímat jejich americký remake.

Hlavní hrdinka, novinářka Rachel, objasňuje záhadnou smrt své neteře Katie. Pátrání ji dovede k neznámé videokazetě, po jejímž promítnutí zazvoní telefon, v němž ženský hlas Rachel oznámí, že do sedmi dnů zemře. Hrdinka brzy pochopí, že nejde o žert a hledá oporu u svého bývalého přítele Noaha, který by měl ochránit nejen ji, ale i jejího synka Aidana. Hra s časem začíná a na jejím konci bude život, nebo smrt...

Vyprávění Kruhu je výborně rytmizováno časovým zasazením příběhu do jednoho týdne. Zatímco dny ubíhají pro hrdinku stále rychleji, ve filmu je jejich popisu věnován stále větší prostor, aby si divák mohl vychutnat kýžené strašení, které se zakládá na prolínání "světa" videonahrávky se světem vezdejším. Samotná videokazeta ze všeho nejvíce připomíná experimentální film. Tajemná žena v zrcadle a muž v okně, dlouhý žebřík vedoucí neznámo kam, holčička s vlasy sčesanými přes obličej, maják, studna a uhynulí koně na pobřeží. Realistické obrazy se občas proměňují do abstraktních vzorů zrnící obrazovky, připomínajících obrovskou masu pohybujících se lidských těl. Výjevy z videokazety mají velmi zvláštní atmosféru, která vyvolává mrazení a přitahuje současně; rozhodně patří k nejlepším částem filmu. Ve filmu Kruh zůstává mnoho motivů nedopovězeno, v čemž můžeme spatřovat i záměr, jak dát divákovi prostor k spolupřemýšlení a spoluprožitku příběhu.

Režisér Gore Verbinski (natočil komedii Hon na myš a dobrodružný snímek Mexičan) obsadil do role Rachel herečku britsko-australského původu Naomi Wattsovou, která se zapsala do širšího povědomí diváků zejména filmem Mulholland Drive (2001), kde ji režisér David Lynch naučil krásně se před kamerou bát. Její tvář s pečlivě upravenými plavými vlasy a široce otevřenýma očima je vynikajícím senzorem pro filmovou hrůzu. Bojíme-li se při sledování Kruhu i my, je to z velké části i její zásluha. Z dalších herců stojí za zmínku častý představitel bizarních postav Brian Cox v roli otce holčičky Richarda Morgana a malý David Dorfman jako Rachelin syn Aidan, schopný komunikovat se záhrobním světem. Snad právě kvůli němu se Kruhu dostalo efektního označení jako nejděsivější film od Šestého smyslu (1999).

V čem spočívá ona děsuplnost? Jistě, je zde holčička Samara, která jako jediná má klíč k mystérii Kruhu. Jsou tu vizuální efekty a působivá hudba Hanse Zimmera. Především ale působí motiv videokazety. Věci, kterou v dnešní době máme téměř všichni doba a u které by nás sotva napadlo, že může šířit zlo. V zobrazování hrůzy tedy došlo k posunu. Není už zapotřebí slizovitých monster, stačí mít propracovaný scénář a pečlivě navozovat atmosféru, jak to kdysi dělal klasik filmového hororu Alfred Hitchcock. Verbinski se k němu ostatně v několika záběrech otevřeně hlásí, např. záběrem na kruhový odtok ve sprše (narážka na Hitchcockovo nejslavnější dílo Psycho).

Kruh je inteligentně natočený film, které nenabízí nic víc než zábavu. Z toho důvodu si nemyslím, že způsobí takovou revoluci jako jeho originál, který se stal zakládajícím dílem japonského psychohororu, tzv. J-hororu. Vzhledem k věku svých hrdinů si jistě najde příznivce zejména mezi mladšími diváky, kteří pravděpodobně i lépe přijmou jeho diskutabilní závěr. Jako u jednoho z mála snímků vyzní možná lépe na televizní obrazovce než v šeru promítacího sálu.

Tak tady máte originální krabičky z filmů